RNDr. Luděk Niedermayer

Nový parkovací dům pro necelých 600 aut na severu Prahy je podle mě ztělesněním toho, jak část českých politiků přemýšlí o dopravě – a proč se nám ji nedaří řešit efektivně. Začněme cenou. Jedno parkovací místo (většina bude v nově postavené budově, více než stovka vznikne venku) vyjde v průměru na více než milion korun. To rozhodně není málo. Pražští radní zároveň předpokládají, že parkovišti pro několik set aut bude stačit 11 nabíjecích stanic pro elektromobily, tedy jedna na více než 54 vozů. A nakonec samotná dostupnost. Od parkoviště čeká cestující zhruba patnáctiminutová chůze k metru (a poté dalších přibližně dvacet minut jízdy), případně může využít příměstský autobus, který zde bude zastavovat. Cena i umístění projektu jsou pozoruhodné. Ještě více ale zaráží logika, ze které vychází: člověk přijede autem do Prahy a pokračuje tak dlouho, dokud to jde. Bez ohledu na náklady (drahá parkoviště, ulice zaplněné auty) i na dopady na dopravu, zejména přetížené příjezdové trasy. Přitom je téměř jisté, že levnější a efektivnější by bylo motivovat obyvatele Středočeského kraje, aby autem – nebo třeba na kole, pěšky či místním autobusem – dojeli na nejbližší železniční stanici a odtud pokračovali vlakem, který je pohodlně dopraví do centra města. Představa, že je třeba města přestavět tak, aby se do nich vešla všechna auta, je zcestná. Čím více silnic, parkovacích míst a kapacity pro automobily vytvoříme, tím více aut bude do města přijíždět. Výsledkem nebude rychlejší doprava ani snazší parkování, ale opět přetížené komunikace a nedostatek parkovacích míst. Zmíněný parkovací dům je proto spíše projevem této logiky než snahy hledat racionální a dlouhodobě udržitelná dopravní řešení.