Mgr. Renáta Zajíčková

Žijeme déle, vývoj technologií přepisuje celá odvětví a nastupující generace mají úplně jiný životní styl i očekávání od kariéry. Změnit profesi klidně i několikrát za život je přirozený a nevyhnutelný trend. To, že se z některých vysokoškoláků stávají kvalitní elektrikáři nebo instalatéři, je ukázkou zdravé adaptability. Lidé jdou tam, kde je poptávka a práce jim osobně dává smysl. Co ale zdravé není, je reakce státu. Místo toho, abychom tuto flexibilitu maximálně podpořili, Úřady práce zavalují školy a organizátory rekvalifikačních kurzů novou a absurdní byrokracií. Vzdělavatelé pak logicky odmítají lidi z úřadu, protože nezvládají papírovat. Je to ukázkový vládní paradox. Zatímco vicepremiér sebevědomě mává novou hospodářskou strategií a celoživotní učení řadí mezi své priority, kroky na ministerstvech jeho stranických kolegů jdou zcela opačným směrem. Čísla jsou přitom neúprosná. Podle dat OECD za rok 2024 se u nás do celoživotního vzdělávání zapojuje pouze 5 procent dospělých. Většinou jde navíc o lidi, kteří už vyšší vzdělání mají. Ti, kteří by na proměnlivém pracovním trhu potřebovali pomoci s rekvalifikací nejvíce, čelí řadě bariér. A tyto bariéry si bohužel často nesou už z počátečního vzdělávání. Propracovaný systém celoživotního učení je nutnost, ale aby fungoval, musí navazovat na dobré základy. Musí udržovat a rozvíjet návyk k učení, který si lidé osvojí už v mládí. Proto je součástí našeho návrhu Reformy 8+2 také příprava nového zákona o celoživotním učení, který uvolní ruce trhu i vzdělavatelům.