Mgr. Petra Prokšanová

🔴 Právě vyšlo nové vydání časopisu DIALOG *otázky-odpovědi*. Níže najdete jeho úvodník k zamyšlení i diskuzi 👇 Odkaz na celé číslo v komentáři. 📌 Největším nepřítelem, kterého kdy KSČM měla a má není antikomunismus. Je to falešný požadavek stranické jednoty. Především pod tímto heslem se dostala KSČM až na pokraj svého zániku. Až na extrémní výjimky (válka, hladomor,...) je skutečný, tvrdý a upřímný spor klíčovým prvkem pokroku ve stranickém i soukromém životě. Dějiny komunistického hnutí jsou naplněny tímto životodárným pnutím, kterému se nedá říkat diskuze, ale doslovný boj o ideje, o uchopení, o přístup, které dělí bezzubý sociál-demokratismus od skutečného nástroje boje o moc ve společnosti v rukách pracujících. Tato historie nás učí, že dějiny komunistického hnutí jsou do značné míry neustálým bojem mezi rozkladnými konformistickými tendencemi, které přiklání komunisty směrem ke smíření s kapitalismem, a radikálním jádrem, které permanentně zápolí o udržení revoluční podstaty komunistické strany. „Stranická jednota“ byl roubík, kterým se umlčoval veškerý odpor proti těm, kteří drželi od počátku jejího vzniku ve straně moc a kteří vedli KSČM rovnou cestou pryč od všeho, co ji mělo a mohlo dělat skutečně komunistickou. Boj o to, co je a co není komunistické (vzhledem k momentálním historickým okolnostem) je nezbytný očistný princip umožňující dlouhodobou funkčnost strany a udržení jejího revolučního kurzu a tudíž i historického významu. Kdokoli, kdo mává „bílou“ vlajkou „jednoty“ je nejspíše ten, který chce „klid na práci“… ve svůj vlastní prospěch… nebo prospěch těch, kteří si ho najali. Právě to – tento hnilobný klid – byl hlavní příčinou pomalého, ale o to jistějšího úpadku intelektuálních, ideových i fyzických sil strany. Ukázkou toho, jak vypadá poslední stádium ochromující „stranické jednoty“ byla diskuze delegátů XII. sjezdu KSČM na konci května 2026 v malém kongresovém sále Top Hotelu Praha. Ukázky této diskuze jsme otiskli v minulém čísle Dialogu. Diskuze byla (až na jednu výjimku s. Duška) jednou velkou nůší nesourodých výkřiků, jejichž význam nepřekročil časový limit diskusního příspěvku. Souvisí to i s rozhledem, kompetentností a vzděláním delegátů. Ale především to souvisí s neexistencí přiznaných stranických ideových proudů, frakcí, myšlenkových dílen, které by sjednocovaly nejenom stejně inklinující soudružky a soudruhy, ale svou dlouhodobou prací především představy jejich členů, a vykovaly je do ucelených, artikulovaných, zřetelných tvarů, zobecňujících určité pozice. Náročnost takové práce by předem upozadila příspěvky, jejichž kvalita není důstojná sjezdu velké komunistické strany (právě takové na XII. sjezdu převažovaly). A naopak by nasvítila myšlenky, které by si zasloužily hlubší následnou diskuzi, rozhořčenou při, rozpor a snahu tyto rozpory překlenout – a tedy pokrok a novou sílu. KSČM již před mnoha lety přepadla přes hranu propasti a dostala se do stavu, kdy již nemá kapacitu výše popsané ideové manévry provádět. Hnilobná „jednota“ vytvořila politický močál, ve kterém kriticky uvažující jednotlivec pouze přežívá. Od počátku totiž tvořilo jádro strany konformní přesvědčení a periferii tvořili lidé s přesvědčením, že tato KSČM není komunistická. Funkcionáři (pochopitelně ne všichni, ale rozhodující většina) vytlačili ze strany takové množství talentovaných jedinců, že dnes již není takřka nikdo, kdo by byl schopen takovéto práce. Prvním krokem k záchraně KSČM je pochopit podstatu a tedy příčiny této naší situace, čehož podmínkou je nepřeskočit základní odpovědi na primární otázky. Jak a proč se KSČM stala tím, čím je? Jak se dostala až do dlouhodobé vnitřní krize? Proto se domnívám, že jako nezbytného průvodce na této cestě hluboké sebereflexe potřebujeme „dějiny KSČM“. Historický dokument, který by popřevracel všechny podstatné kameny na naší 36leté cestě a současně byl i nebojácnou, objektivní analýzou a syntézou, jejímž úkolem by bylo nalézt souhrnné poznatky, učinit zřetelnými obrysy souvislostí mezi stranickými osobnostmi a materiály a ději. Zasadit je do širšího pozadí různých časových úseků popřevratového období, ale i kontextu dalších historických příčin a důsledků sahajících před listopad 1989. Ale i jistá míra subjektivnosti by byla žádoucím podnětem k předložení jiného pohledu a nezbytné korekce a tedy žádoucím jevem… Bez pochopení našich minulých chyb nemůžeme počítat s tím, že bychom se jim vyhnuli v budoucnosti. 🔴 Právě proto v červencovém vydání věnujeme prostor posjezdové diskuzi. Mezi tyto články řadíme také článek našeho nového předsedy ÚV KSČM Romana Rouna pod názvem Levice pracujících a internacionální. Jedná se o jeden z mála koncepčních článků našich předsedů a předsedkyň ústředního výboru za mnoho let. Je klíčové vědět, jakým směrem hodlá předseda ústředního výboru stranu vést… Bohužel, obsah článku je symbolem intelektuální kapacity a naprostého pojmového a filozofického zmatku našeho nejvyššího vedení. Ke cti s. Rouna slouží jeho ochota své myšlenky publikovat. Obávám se však, že zde jde o prostou neznalost základů marxismu, kterou postrádaly i předcházející figury v předsednických rolích - které nebyly lepší, ale byly protřelejší… Na tento článek reaguje s. Kazík svým textem. V dalším, srpnovém vydání budeme reagovat konkrétněji i my. Věříme, že i vy, vážení čtenáři, můžete přispět k formování východisek a k vzájemné výměně podstatných ideových pozic. Máte-li zájem publikovat – napište na mail redakce@dialog-komunistickylist.cz - děkujeme!