Bc. Jan Lipavský

Pozor, dlouhé, ale důležité čtení k návrhu zákona Jindřicha Rajchla, Radka Vondráčka a dalších vládních poslanců o "transparentnosti zahraničních vazeb". V příspěvku postupně popisuji, koho všeho se návrh zákona týká (všech, od jednotlivců přes akademické instituce až po církve), jak to dělají v USA nebo Izraeli (úplně jinak) a jaké pravomoci by stát získal (obrovské, včetně likvidačních sankcí). Na první pohled se návrh tváří jako opatření proti „zahraničnímu vlivu“, ale když se člověk podívá do textu, zjistí, že je napsaný velmi široce a může dopadnout na velkou část společnosti. Zákon se totiž netýká jen neziskových organizací. Už v definici je napsáno, že „subjektem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, právnická osoba, jakož i jiné právní nebo faktické uspořádání“ (§ 3 odst. 1). Jinými slovy: zákon může dopadnout na jednotlivce, spolky, firmy, instituce i různé neformální projekty. Současně zákon říká, že povinnostem podléhá každý subjekt, který má zahraniční vazby (§ 3 odst. 4). Ty jsou definovány velmi široce jako jakýkoli vztah nebo podpora ze zahraničí, která je spojena s činností ve veřejném prostoru a je „způsobilá přímo nebo nepřímo ovlivnit veřejné mínění, veřejnou debatu, politické procesy nebo rozhodování orgánů veřejné moci“ (§ 3 odst. 3). Veřejným prostorem se přitom rozumí velmi široká škála činností. Zákon výslovně zmiňuje například mediální, vzdělávací, akademické, analytické, výzkumné nebo advokační aktivity (§ 2 odst. 2). Zákon navíc výslovně říká, že se vztahuje i na neziskové organizace, protože „povinnostem podle tohoto zákona podléhá rovněž každý neziskový subjekt, zejména spolek, nadace, nadační fond, ústav, obecně prospěšná společnost nebo církevní právnická osoba“ (§ 3 odst. 6). To znamená, že se může týkat nejen neziskovek, ale také univerzit, výzkumných institucí, think-tanků, vzdělávacích projektů, některých firem i jednotlivých odborníků, pokud mají zahraniční partnerství nebo financování. Pokud subjekt spadá do této definice, musí se zapsat do registru zahraničních vazeb, který vede Ministerstvo spravedlnosti (§ 4). Do registru se přitom zapisují velmi podrobné údaje – například zahraniční partneři, financování, struktura organizace nebo osoby podílející se na činnosti (§ 4 odst. 4). Problém tohoto návrhu není jen v samotné registraci, ale hlavně v tom, že definice jsou napsané velmi široce a vágně. Není vždy jasné, kde končí běžná mezinárodní spolupráce a kde začíná „zahraniční vlivová činnost“. Takové gumové formulace dávají státu velký prostor rozhodovat, koho do systému zahrne a koho ne. A právě proto je důležité ten text číst opravdu pozorně. Protože to, co se prezentuje jako zákon proti „cizím agentům“, může v praxi zasáhnout mnohem širší část společnosti. Od autorů jsme včera mohli slyšet obhajobu, že „Takové zákony mají přece i v USA nebo v Izraeli.“ Ano, mají. Jenže když se podíváme na jejich skutečné znění, zjistíme, že fungují úplně jinak. Ve Spojených státech existuje zákon Foreign Agents Registration Act (FARA). Ten vznikl už v roce 1938 jako reakce na nacistickou propagandu. Jeho princip je ale poměrně úzký: registrovat se musí ten, kdo v USA jedná jménem zahraniční vlády, politické strany nebo organizace a snaží se ovlivňovat americkou politiku nebo veřejné rozhodování. Typicky jde o lobbistické firmy, PR agentury nebo právní kanceláře pracující pro cizí vlády či státní firmy. Klíčové je, že americký zákon vyžaduje vztah agent – zahraniční zadavatel. Nestačí jen obecná „zahraniční vazba“. Musí být jasné, že někdo jedná na pokyn nebo ve prospěch konkrétního zahraničního klienta. Zároveň existuje celá řada výjimek. Zákon se běžně nevztahuje na akademický výzkum, běžnou žurnalistiku, náboženské organizace, humanitární aktivity ani standardní obchodní činnost. Smyslem je transparentnost lobbingu pro cizí státy, nikoli kontrola mezinárodní spolupráce v celé společnosti. (1/2)