Marek Ošťádal

Nedělni zamêšleni… Váženi, posledni tédeň bêl plné fšelêjakéch události, přê keréch se střidalê přiběhê jak ze smôtnym, tak pozitivnim kontextem. Měl sem potřebô psat o každé z nich, ale nejak nezbéval čas, a toš si to dovolim fčêl zhrnót v jakymsê nedělnim zamêšleni. Minôlé vékend sem strávil s nekolêka dobréma lêďma severozápadně od jezera Lago di Garda v Itálii. Je tam jezero Lago di Ledro a ô něho město Ledro, kery se skládá z 11 mistnich části. Duvodem našé návštěvê bêlê události z jara rokô 1915, kdê Itali vstópilê do válkê s Rakósko Ôherskem a desitkê tisic lêdi, převážně matkê s dětima a staři lêdi mosêlê narychlo ôtyct. Hodně jich skončêlo v Čechách a na Moravě, konkrétně ê městech a dědinách tadê na Hané. Nemužô si pomuct, ale neco mě ten příběh přêpominá… Přešlê tehdá ônaveni, špinavi, bez prostředku a potřebovalê pomuct a naši předci jim pomuhlê. Bêlê tadê 4 leta, než se muhlê vrátit zpátky. Ôž ale né do Rakóska, ale do Itálie. Od téchto události ôteklo skoro přesně 100 let, a oni na to furt vzpominajó. Potomci téch uprchliku se chlôbilê, že je jejich prarodiče naôčêlê česky slova a dojalo nás, kdêž mistni môžské pěvecké sbor zaspival českó himnô néprv v italšťêně, a pak ê v češťêně. Dodnes na Česko vzpominajó s obrovskym vděkem. Mosim řict, že smê bêlê na naše předkê tôze hrdi. Lêdi si majó pomáhat bez ohledô na to, jakó řeč poôžévajó, odkuď só, čê jak vêpadajó… Po návratô z Itálie sem mosêl na schuzô Senátô, kde se projednával jeden bod, a sice zastropováni cen pohonnéch hmot. Senát to zamitl, protože cenê začlê klesat a vláda tento krok muže ôdělat sama kdêž bôde potřeba. Po skončeni zasedáni mě v Senátô navštivilê občani Pavlova. Přêjel jich celé autobus, prohlidlê si Valdštejnské palác a pak smê v Černinskym salonkô Kolovratskyho paláca diskutovalê o fšeckym možnym. Ve čtvrtek sem v Senátô přêvital prozměnô zase zastupitele z Luběnic, občanê z Nemile a seniorê z Hnojic. Mosim řict, že mě têto besedê bavijó a v téchto roztodivných časech só pro fšecke zúčastněny včetně mě zajimavym a duležitym zdrojem informaci. V pátek měl pohřeb senátor, keré zastôpoval kdêsê v minôlosti obvod 66. Menovat se Ing. Karel Korytář. Zučastnil sem se smôtečniho rozlóčeni a mosim řict, že to bêlo moc hezky. Sviho předchudce sem moc neznal, ale zjistil sem, že to bêl hodné a veselé člověk, co krom teho že pomáhal kde muhl ôměl lêdi takê poveselêt svim zpěvem a hró na kytarô. Škoda že sem neměl přiležitosť se s nim potkat… čest jeho památce… V sobotô se na Sluňákově v Horce ôskôtečnila akca pořádaná MAS Moravská cesta. Bêla to oslava regionálnich producentu a menovala se “Od vidli po vidlêčkô”. Bêl sem tam ô vêhlašováni cen pro mlady kôchaře a kôchařkê, keréch se do sótěže přêhlásêlo v 31 družstvech celkem 223. Vêhrálê to děti ze Skrbeně, ale fšeci bêlê viborni. Projekt “Od vidli po vidlêčkô” si klade za cil podporô vêôžêti produktu regionálnich producentu potravin v mistě jejich vznikô, konkrétně pak ve školnich jidelnách. Je Smôtny, že kvulêvá takovém věcem mosijó bêt takovi akce, že se nedějó automatickê. Na drôhó stranô ale fšecko špatny je k nečemô dobry, a toš bêl duvod k temôto milymô zetkáni. Počasi bêlo parádni a fšecko dopadlo na vybornó. V nedělô tédeň završêlo pietni setkáni ô památnikô v Javořéčkô. Zešlo se tam spósta pozustaléch a fšelêjakéch osobnosti, abê zavzpominalê na 5 květen 1945 a smôtnó událosť, kerá se tadê stala na samotnym koncô válkê z miho pohledô uplně z nesmêslnéch duvodu. Skrz jednô žárlêvó ženskó tadê popravilê 38 chlapu a dědinô vêpálêlê. Co řict závěrem? Svět je a dêckê bêl rozkotrmelcované na fšeckê stranê a jediny co mužemê ôdělat je, že si bôdemê pomáhat. Bôdemê spolô mlovit a bôdemê se sóstředit na to, co je opravdô duležity a co mužemê sami ovlivnit. Ostatnim bêsmê se nemělê trápit, nic nám to nepřênese… Nedělní zamyšlení… Vážení, poslední týden byl plný nejrůznějších událostí, při nichž se střídaly příběhy jak ze smutným, tak s pozitivním kontextem. Měl jsem potřebu psát o každé z nich, ale nějak nezbýval čas, a tak si to dovolím teď shrnout v jakémsi nedělním zamyšlení. Minulý víkend jsem strávil s několika dobrými lidmi severozápadně od jezera Lago di Garda v Itálii. Je tam jezero Lago di Ledro a u něho město Ledro, která se skládá z jedenácti místních částí. Důvodem naší návštěvy byly události z jara roku 1915, kdy Itálie vstoupila do války s Rakousko-Uherskem a desítky tisíc lidí, převážně matky s dětmi a staří lidé, musely narychlo utéct. Hodně z nich skončilo v Čechách a na Moravě, konkrétně i ve městech a vesnicích tady na Hané. Nemůžu si pomoct, ale něco mi ten příběh připomíná… Přišli tehdy unavení, špinaví, bez prostředků a potřebovali pomoc a naši předci jim pomohli. Byli tady čtyři roky, než se mohli vrátit zpátky. Už ale ne do Rakouska, nýbrž do Itálie. Od těchto událostí uplynulo skoro přesně sto let, a oni na to pořád vzpomínají. Potomci těch uprchlíků se chlubili, že je jejich prarodiče naučili česká slova, a dojalo nás, když místní mužský pěvecký sbor zazpíval českou hymnu nejprve v italštině a pak i v češtině. Dodnes na Česko vzpomínají s obrovským vděkem. Musím říct, že jsme byli na naše předky velmi hrdí. Lidé si mají pomáhat bez ohledu na to, jakou řeč používají, odkud jsou, či jak vypadají… Po návratu z Itálie jsem musel na schůzi Senátu, kde se projednával jeden bod, a sice zastropování cen pohonných hmot. Senát to zamítl, protože ceny začaly klesat a vláda tento krok může udělat sama, když bude potřeba. Po skončení zasedání mě v Senátu navštívili občané Pavlova. Přijel jich celý autobus, prohlédli si Valdštejnský palác a pak jsme v Černínském salonku Kolovratského paláce diskutovali o všem možném. Ve čtvrtek jsem v Senátu přivítal pro změnu zase zastupitele z Luběnic, občany z Nemile a seniory z Hnojic. Musím říct, že mě tyto besedy baví a v těchto roztodivných časech jsou pro všechny zúčastněné včetně mě zajímavým a důležitým zdrojem informací. V pátek měl pohřeb senátor, který zastupoval kdysi v minulosti obvod 66. Jmenoval se Ing. Karel Korytář. Zúčastnil jsem se smutečního rozloučení a musím říct, že to bylo moc hezké. Svého předchůdce jsem moc neznal, ale zjistil jsem, že to byl hodný a veselý člověk, který kromě toho, že pomáhal, kde mohl, uměl lidi také potěšit svým zpěvem a hrou na kytaru. Škoda, že jsem neměl příležitost se s ním potkat… Čest jeho památce… V sobotu se na Sluňákově v Horce uskutečnila akce pořádaná MAS Moravská cesta. Byla to oslava regionálních producentů a jmenovala se „Od vidlí po vidličku“. Byl jsem tam u vyhlašování cen pro mladé kuchaře a kuchařky, kteří se do soutěže přihlásili v 31 družstvech, celkem 223. Vyhrály děti ze Skrbeně, ale všichni byli výborní. Projekt „Od vidlí po vidličku“ si klade za cíl podpořit využití produktů regionálních producentů potravin v místě jejich vzniku, konkrétně pak ve školních jídelnách. Je smutné, že kvůli takovým věcem musí být takové akce, že se nedějí automaticky. Na druhou stranu ale všechno špatné je k něčemu dobré, a tak byl důvod k tomuto milému setkání. Počasí bylo parádní a všechno dopadlo výborně. V neděli týden završilo pietní setkání u památníku v Javoříčku. Sešlo se tam spousta pozůstalých a nejrůznějších osobností, aby zavzpomínali na 5. květen 1945 a smutnou událost, která se tady stala na samotném konci války z mého pohledu úplně z nesmyslných důvodů. Kvůli jedné žárlivé ženě tu popravili 38 mužů a vesnici vypálili. Co říct závěrem? Svět je a vždycky byl zamotaný na všechny strany a jediné, co můžeme udělat, je, že si budeme pomáhat. Budeme spolu mluvit a budeme se soustředit na to, co je opravdu důležité a co můžeme sami ovlivnit. Ostatním bychom se neměli trápit — nic nám to nepřinese…