Ing. Marian Jurečka

Naslibovali všechno všem a teď se ukáže, že takové sliby taky něco stojí. A zaplatit to hodlají budoucností našich dětí a vnuků. Když si uděláte pár minut času na trochu delší čtení, tak vám to vysvětlím a dovolím si začít citacemi ekonomů přímo z článku: „Jurečkova reforma byla dva kroky dopředu, tohle bude jeden krok zpět,“ hodnotí plány současné vlády ekonom CERGE-EI Filip Pertold. Podle ekonoma Víta Hradila přijdou avizované Juchelkovy změny na zhruba 170 miliard korun ročně. V kritickém období, kdy demografická křivka vychází nejhůře, to bude 300 miliard. Tohle je bohužel vize budoucnosti, která nás s touto vládou čeká. Realitě totiž nejde uniknout, nejde ji přechytračit, nejde se před ní schovat. Tak se vláda aspoň hodně snaží, aby o tom lidé vůbec nepřemýšleli. Museli by totiž dojít k závěru, že to s nimi nemyslí tak dobře, jak to podle jejich předvolebních plakátů vypadalo. Pojďme si to rozebrat postupně. Důchodový systém je průběžný. To znamená, že pracující lidé vydělávají na důchod svým rodičům, nikoli na svůj. Přitom lidí v produktivním věku ubývá a důchodců naopak přibývá – a tento trend bude pokračovat. Jak to vím? Dlouhodobě se rodí málo dětí bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. A i kdyby se to nakrásně hned zítra změnilo, tak to nestačí. Proč? Protože velká část těchto dětí by začala pracovat až zhruba za 25 let. To je pozdě. A není to tak jen u nás. Řeší se to v celé Evropě. A víte co? Stále další a další země od severu k jihu přistupují k podobným krokům, jaké udělala naše bývalá vláda. Taky tam prostě „nemají rádi důchodce“, jak o nás tvrdil Babiš a jemu podobní? Jsou opravdu všichni – Finové, Dánové, Estonci, ale i Řekové, Italové, Nizozemci nebo Portugalci – tak hloupí a neschopní, že to nikdo neumí jinak? Odpověď je snad jasná. Byli jen ochotni přiznat si realitu. Když stále méně lidí pracuje na stále více důchodců, tak to nikde dlouhodobě nevychází. Nemůže to vyjít. To je matematika základní školy. Problém se zhoršuje a je potřeba ho řešit, protože důchody jsou s velkým odstupem největším výdajem státu. Nelze to vyřešit jen nějakým škrtem nebo přesunem peněz v rozpočtu. Vezměte si to u nás. Zatímco v 90. letech připadali na jednoho důchodce zhruba čtyři pracující, v příštích dekádách to budou dva pracující na jednoho důchodce, a to je obrovský skok. Představte si to třeba tak, že najednou máte za stejnou práci a na stejné nákupy jen polovinu výplaty. Tohle náš důchodový systém čeká. Tenhle problém má v zásadě pouze tři možná řešení. První je migrace. Některé země, například Německo, se rozhodly pro rychlejší migraci z různých zemí, aby u nich více lidí pracovalo a vydělávalo mimo jiné právě na důchody. Dnes se ukazuje, že se to neosvědčilo a naopak to přináší problémy. Jako lidovci dlouhodobě říkáme, že touto cestou jít nechceme. Pokud už k nám má někdo přicházet, měli by to být lidé z kulturně blízkých zemí, kteří se u nás snadno integrují, jako jsou Slováci, Poláci nebo Ukrajinci. Asi nikdo si ale nepřeje, aby to bylo v tak obrovském rozsahu, jaký by řešení důchodů vyžadovalo. Navíc ve vládě teď sedí SPD, která u nás nechce ani kulturně blízké lidi. Sice o tom sem tam mluví jinak, ale pak vyvolává nenávist vůči všem – hlavně aby měla na koho útočit a nemusela řešit reálné problémy, jako je udržitelnost důchodového systému. Další možností jsou vyšší daně nebo dluhy. Zmiňuji to dohromady záměrně, protože jedno i druhé nakonec zaplatíme my všichni ze své peněženky, nikdo jiný! Je proto potřeba vědět, o jak velkém objemu peněz se bavíme, a proto jsem na začátku citoval dva ekonomy. Jsou to šílené sumy. Zvýšení některých daní, které jsme museli udělat za naší vlády, bylo proti tomu nic, a už tak jsme to považovali za krok na hraně únosnosti. Tato vláda si to zjednodušila a jede čistě na dluh. Počítá s tím, že příštích pár let to ještě ustojí a pak už to bude muset řešit někdo jiný. Z pohledu dalších generací je to tragédie a neodpustitelná nezodpovědnost. Poslední možné řešení je důchodová reforma. To je cesta, kterou jsme se rozhodli jít a kterou volí také stále více zemí. Nikdy to není příjemné – pro nikoho, ani pro politiky, kteří takový nepopulární krok prosazují. Díky tomu jsme ale této vládě předali zemi s výhledem, že v následujících minimálně pěti letech bude důchodový systém v přebytku a poté budou jeho deficity zvládnutelné, takže žádná generace se nemusí bát o svůj důchod. Stačilo by, aby na to nesahali. Politici ANO to moc dobře vědí a náramně se jim to hodí. Žádné jiné řešení totiž sami nemají. Proto postupně couvají ze svých volebních slibů. Z výkřiků o tom, že „důchodovou reformu po volbách okamžitě zrušíme“, to dopracovali k výrokům, že „nad vrácením valorizací se zavřela voda“. Mohli by to udělat, ale neudělají. Hlasy u voleb dostali, důchodci už pro ně nejsou potřeba a ví, že na to peníze prostě nejsou. Věděli to i před volbami, ale potřebovali hlasy důchodců, takže prostě lhali a lhali. Někteří by mohli namítnout, že teď ministryně financí představila posílení třetího pilíře, jinak řečeno spoření na důchod. Na to říkám: ano, s tím nemám problém. Podporujme, ať si lidé spoří. Ale když k tomu přihodí stovky miliard dluhu ročně navíc jen na důchody, tak to nic neřeší. V zásadě totiž mladým říkáte: vy si spořte stokoruny a my zatím nasekáme takové dluhy, které vás budou stát tisíce – a to se teda fakt vyplatí… Možná jsem v tomhle stará škola, ale jako rodič i jako politik vždycky přemýšlím víc o tom, co tu odkážu svým dětem a další generaci, než o tom, co je teď a tady. Proto mi přístup téhle vlády prostě strašně vadí. Hodit to na hlavu další vládě a dalším generacím přeci není žádné řešení. Dobrý politik má prosazovat to, co je správné a odpovědné, a mít odvahu udělat třeba i tak velkou věc, jako je důchodová reforma. Nevím, možná se to ve zkratkovité době sociálních sítí už tolik nenosí a víc se cení tanečky na TikToku nebo převlékání se za hranolky, ale já svůj konzervativní přístup k životu a politice měnit nechci a nebudu. Proto jsem chtěl vysvětlit, proč je důchodová reforma správnou cestou a proč si za ní stojím. Vím, bylo to dlouhé, ale důležité. Díky všem, kdo jste si udělali čas a celé si to přečetli.