Ing. Marian Jurečka

Tentokrát jsem se trochu rozepsal, protože tohle je důležité. Vláda chce snížit podporu v nezaměstnanosti. Na první pohled se to někomu může zdát jako dobrý nápad. Vezměme peníze těm, co nechtějí pracovat a dejme to lidem, co to potřebují, slýchávám. Jenže tohle vláda nechystá. Podporu v nezaměstnanosti často využívají lidé, kteří pracovat chtějí. Nezřídka se stane, že někdo třeba 20 let pracuje a najednou práci ztratí. Leckdy ne svojí vinou. Nebo jsou tu lidé, kterým prostě současná práce už nevyhovuje a chtějí jinou. Tohle nejsou nějací lenoši, kteří leží doma na gauči s nataženou rukou. Těm lidem je naopak potřeba pomáhat, aby měli novou práci co nejdříve a mezitím je má stát podržet. Méně podpory a méně rekvalifikací neznamená více lidí v práci, jak si vládní politici myslí. Znamená to horší pracovní trh, nižší mzdy a menší příjmy státu. Babiš a Juchelka jednoduše chtějí šetřit na lidech, kteří chtějí pracovat. Pan ministr Juchelka říká, že je zbytečné za vyšší podporu utrácet peníze státního rozpočtu. Andrej Babiš zase tvrdí, že když je podpora vyšší, tak „je výhodné nepracovat“. Podle mě tím oba ukazují, že vůbec nepochopili, proč jsme za naší vlády navýšili podporu pro první měsíce, kdy je člověk bez práce a snížili ji až pro ty další. Podpora v nezaměstnanosti není odměna za to, že člověk nepracuje. Je to pojistka pro člověka, který pracoval, odváděl pojistné a potřebuje krátký čas na to, aby našel další, pokud možno lepší práci. A to je sakra velký rozdíl! Když jsem byl ministrem práce, chtěli jsme český pracovní trh postupně posunout směrem k principu, kterému se v zahraničí říká flexicurity. Výborně s ním dlouhodobě pracuje například Dánsko. Ta myšlenka je vlastně jednoduchá. Pracovní trh má být flexibilní, ale zároveň bezpečný. Člověk se nemá bát změnit zaměstnání jen proto, že má rodinu, hypotéku a několik měsíců bez normálního příjmu by pro něj znamenalo obrovský problém. Proto jsme od ledna 2026 nastavili podporu tak, že je na začátku vyšší a potom poměrně rychle klesá. U člověka do 52 let je první dva měsíce 80 procent předchozího čistého výdělku, další dva měsíce 50 procent a potom 40 procent. U lidí nad 52 let trvá první období tři měsíce. Zároveň jsme zvýšili podporu při rekvalifikaci na 80 procent. To není žádné rozdávání peněz. Je to promyšlená motivace: neber první práci, která se objeví jen proto, že finančně nevydržíš dva měsíce. Najdi si práci, která odpovídá tvým schopnostem, zkušenostem a kvalifikaci. A pokud potřebuješ, doplň si vzdělání nebo se rekvalifikuj. To je důležité nejen pro samotného člověka, ale pro celou ekonomiku. Člověk, který přejde na lepší pracovní místo, zpravidla vydělává více. Data, která jsme měli při přípravě reformy, ukazovala při změně zaměstnání růst mzdy zhruba o 8 až 12 %. To znamená vyšší čistý příjem pro něj a jeho rodinu, ale také vyšší odvody na sociálním a zdravotním pojištění a vyšší příjem státu z daní. Tohle je národohospodářská politika. Ne ušetřit dnes pár miliard a vůbec nepřemýšlet, kolik nás to bude stát zítra. A tvrzení, že jsme vytvořili systém, ve kterém se „vyplatí nepracovat“? To je prostě nesmysl. Základní podmínkou pro nárok na podporu zůstává, že člověk musí mít nejméně 12 měsíců důchodového pojištění v posledních dvou letech. A právě za mého působení na ministerstvu jsme navíc dvakrát zpřísnili podmínky pro lidi, kteří se na podporu opakovaně vracejí. Od roku 2024 jsme u člověka, který předchozí podporu nevyčerpal, prodloužili dobu potřebnou pro vznik nového plného nároku ze tří na šest měsíců práce. U člověka, který podporu vyčerpal celou, jsme ji zvýšili ze šesti na devět měsíců. A od roku 2026 jsme podmínku pro nový plný nárok u nevyčerpané podpory zpřísnili ještě jednou, ze šesti na devět měsíců. Takže žádný systém „pár měsíců pracuji, potom jdu zase na podporu a pořád dokola“ jsme nevytvořili. Naopak. Zneužívání jsme postupně zpřísňovali. Vyšší pomoc jsme dali těm, kteří pracují, chtějí pracovat a ocitnou se na určitou dobu mezi dvěma zaměstnáními. A proti notorickému opakovanému čerpání jsme pravidla zpřísnili. To je podle mě správná kombinace solidarity a odpovědnosti. Jenže flexicurity nikdy není jen o podpoře v nezaměstnanosti. Její naprosto zásadní součástí jsou rekvalifikace, vzdělávání a aktivní práce s člověkem, který práci ztratil. A právě tady je výsledek Babišovy a Juchelkovy politiky opravdu tristní. Za první polovinu roku 2025 prošlo klasickými rekvalifikacemi 30 369 lidí. Dalších zhruba 34 tisíc lidí jsme podpořili především v digitálním vzdělávání z Národního plánu obnovy. Dohromady tedy dostalo během šesti měsíců šanci zlepšit svoje postavení na trhu práce přibližně 65 tisíc lidí. A první pololetí letošního roku? Do klasických rekvalifikací nastoupilo jen 4 954 lidí. I když budu naprosto fér a porovnám pouze klasické rekvalifikace, je to propad z více než 30 tisíc na necelých pět tisíc. Pokles o téměř 84 procent. Ano, část programů byla financována z Národního plánu obnovy a tyto prostředky končily. Jenže to není omluva vlády. To je její práce. Vláda věděla, kdy Národní plán obnovy skončí. Měla připravit navazující financování z evropských i národních zdrojů tak, aby systém pokračoval. Místo toho nechala půl roku prakticky propadnout a nové programy začala pořádně spouštět až v létě. Takže když dnes Andrej Babiš říká, že máme nezaměstnané motivovat k práci, odpovídám: Tak je, safra, rekvalifikujte! Pomáhejte jim získat kvalifikaci, kterou firmy skutečně potřebují. Pomáhejte člověku po padesátce, kterému zanikla jeho profese. Pomáhejte lidem z průmyslových regionů. Pomáhejte těm, kterým automatizace a umělá inteligence mění práci před očima. Nejdřív prakticky utlumit rekvalifikace a potom říkat lidem „najděte si práci“ není politika zaměstnanosti. To je rezignace. Ke konci letošního července bylo na Úřadu práce 367 346 lidí, meziročně o téměř 38 tisíc více. Samozřejmě netvrdím, že jediným důvodem jsou rekvalifikace. Ekonomika i pracovní trh jsou složitější. Ale právě ve chvíli, kdy počet nezaměstnaných meziročně roste, by normální vláda měla maximálně využívat nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Babišova vláda udělala opak. A teď chce navíc oslabit i druhou část systému. Nejtvrději to přitom může dopadnout na lidi po padesátce. Člověk, kterému je 25 nebo 30 let, často najde nové místo relativně rychle. Člověk ve věku 52, 55 nebo 58 let může mít třicet let zkušeností a být výborným pracovníkem, ale hledání nové odpovídající práce mu prostě trvá déle. Právě proto jsme u starších uchazečů nastavili delší první období s vyšší podporou. Ne proto, abychom je drželi doma. Ale proto, aby nemuseli po několika týdnech finančního stresu přijmout první nekvalifikovanou a špatně placenou práci, která se objeví. Babiš s Juchelkou dnes jdou přímo proti těmto lidem. A ještě jedna věc. Ty peníze nepadají z nebe. Na státní politiku zaměstnanosti se z práce odvádí samostatný příspěvek. Zaměstnavatelé odvádějí 1,2 procenta z vyměřovacího základu, stejně vysoký příspěvek je součástí povinných odvodů OSVČ. V dnešních objemech mezd jde řádově o více než 30 miliard korun ročně. V rozpočtu na rok 2026 je přitom na samotné podpory v nezaměstnanosti naplánováno zhruba 20,6 miliardy korun a na celou aktivní politiku zaměstnanosti jen asi 2,6 miliardy. Rekvalifikace jsou jen částí této částky. Takže když Andrej Babiš vytváří dojem, že stát někomu rozdává peníze zadarmo, měl by dodat druhou polovinu pravdy. Ty peníze se vybírají z práce lidí a firem právě proto, aby v okamžiku změny na pracovním trhu pomohly lidem co nejrychleji najít další uplatnění. A právě tady se ukazuje hlavní problém jejich přístupu. Juchelka říká, že snížením podpory ušetří 4,5 až 5 miliard korun. Jenže to je účetní pohled, ne hospodářská politika. Vidí jeden řádek státního rozpočtu. Nevidí člověka, který díky několika týdnům navíc najde lepší práci. Nevidí vyšší mzdu. Nevidí vyšší odvody. Nevidí větší produktivitu. Nevidí firmu, která získá kvalifikovaného pracovníka. Nevidí člověka po padesátce, který potřebuje rekvalifikaci, aby mohl dalších deset nebo patnáct let normálně pracovat. Pardon za ten výraz, ale tohle je politika tupých škrtačů. Škrtneme podporu. Omezíme rekvalifikace. V tabulce nám na chvíli vyjde úspora a prohlásíme vítězství. Jenže stát není firma, která má příští měsíc vykázat hezčí kvartální číslo. Dobrá hospodářská politika musí přemýšlet v horizontu pěti, deseti nebo dvaceti let. Potřebujeme, aby se Češi nebáli měnit zaměstnání. Aby se nebáli učit nové věci. Aby člověk v padesáti věděl, že když jeho pracovní místo zanikne, stát mu nepřikáže vzít první špatně placenou práci, ale pomůže mu znovu se postavit na nohy. Potřebujeme lidi dostávat z horší práce do lepší, z nižší kvalifikace do vyšší a z nižší mzdy k vyšší. Proto jsme reformu podpory v nezaměstnanosti udělali. A právě proto je návrh Andreje Babiše a Aleše Juchelky krokem zpátky. Proti zaměstnancům. Proti lidem po padesátce. Proti firmám, které hledají kvalifikované lidi. A ve výsledku i proti české ekonomice a příjmům státního rozpočtu. Tohle není úspora. Tohle je podřezávání větve, na které sedíme.