Ing. Jan Zahradil

Před týdnem jsem mluvil na “Patriots for Europe Academy” v Portugalsku. Zde je český překlad mých úvodních poznámek na panelu, jehož tématem byly budoucí trendy vývoje EU do roku 2050. “Svět příštích 25 let nebude světem uplynulých 25 let. Nenechme se proto vést starými schématy z přelomu tisíciletí, neboť nikam nevedou. Pro Evropu bude jednou z klíčových otázek nezvratná proměna transatlantických vztahů oproti podobě, jakou jsme znali přinejmenším od roku 1989. Jsme toho svědky téměř denně a tento proces má dva hlavní aspekty: geopolitický a ekonomický. Z geopolitického hlediska ztrácejí USA zájem o Evropu jakožto o globálního hráče a spojence. Stačí se podívat na jejich nové strategie, třeba National Security Strategy. Zaměřují se v nich na udržení dominance na západní polokouli (proto věnují značnou pozornost Kanadě, Grónsku, Mexiku či Latinské Americe) a na snahu odradit Čínu, případně jí zabránit v ovládnutí tichomořského prostoru. Právě proto nechtějí dále plýtvat zdroji na evropskou bezpečnost. Proto se chtějí zbavit problému války na Ukrajině – vnímají ji jako náš problém, nikoli svůj, a v této věci by raději dosáhly dohody s Ruskem. To by dříve či později donutilo Evropu (EU) přijmout určitou formu vlastní „strategické autonomie“. S tím je však spojeno riziko. Této myšlenky by se opět mohli chopit federalisté, kteří by se pod hlavičkou „strategické autonomie“ – a také obrany, bezpečnosti atd. – snažili prosadit další integraci, centralizaci a přesun pravomocí na instituce EU. To nesmíme dopustit. Musíme být připraveni předložit vlastní vizi „strategické autonomie“, která nebude založena na eskalaci či konfrontaci (jak ji prosazují politici typu Merze či Macrona), nýbrž na budování nového *modus vivendi* a nové stability na celém kontinentu (který z geopolitického hlediska nepředstavuje pouze Evropu, nýbrž širší prostor, propojený s Asií). Vidíme, jak se objevují nové politické síly, které to zřejmě chápou. K dosažení tohoto cíle však především potřebujeme politický výtlak. Národní, suverenistické, tradicionalistické a konzervativní síly jsou příliš roztříštěné a rozdělené. To musíme změnit, abychom mohli v budoucnu vytvořit většinu v institucích EU – v Evropském parlamentu a Evropské komisi – a určovat politickou agendu. Pokud jde o ekonomiku, zapomeňme na cokoli, co by se blížilo transatlantické zóně volného obchodu. USA neváhají chránit svůj trh pomocí kvót, cel a dalších nástrojů, pokud to považují za nutné. Nepřestanou s tím bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci – jak “America First”, tak “MAGA” jsou příznačné pro dnešní dobu. Ekonomická globalizace, volný obchod a odstraňování bariér jsou na ústupu. Paradoxně je to dnes především globální Jih, kdo prosazuje volný obchod. Nikoliv ta „nejkapitalističtější“ země světa, USA. Musíme na to najít vlastní odpověď, nikoli jen kopírovat postup jiných mocností. Na jedné straně musíme být připraveni chránit naše ekonomiky před nekalými praktikami, nátlakem a destabilizací. Na straně druhé se nesmíme izolovat od zbytku světa, protože obchod a vývoz zůstávají hlavními hybnými silami našeho hospodářského růstu a protože energetická bezpečnost do značné míry závisí na zdrojích, které se nacházejí mimo naše území a kontrolu. Namísto ekonomické konfrontace bychom tedy měli spíše identifikovat své hlavní obchodní partnery a trhy a hledat způsob vzájemného soužití (nemáme zde prostor hlouběji rozebírat fenomén AI, v němž EU dramaticky zaostává za USA i Čínou, což má závažné důsledky). Shrnuto a podtrženo: jak by měla EU vypadat v roce 2050, nebo jaká skutečně bude? Neměla by se snažit bojovat ve vyšší váhové kategorii, než do jaké ve skutečnosti patří. Nebude globálním hráčem na úrovni USA či Číny. Bude méně federalistická. Bude méně transatlantická. Měla by být otevřenější vůči ostatním částem světa mimo euroatlantickou civilizaci, zejména Asii. Neměla by usilovat o to stát se konfrontační vojenskou mocností, nýbrž mocností schopnou budovat a udržovat stabilní *modus vivendi* se svými sousedy a partnery.”