PhDr. Eduard Stehlík

Kdyby se vývoj v naší zemi ubíral po 2. světové válce normální cestou, vzpomínalo by se dnes na armádního generála Sergěje Jana Ingra – mimořádnou osobnost našich dějin. Muže, který za jejísvobodu bojoval v řadách čs. legií a za 2. světové války stanul v Londýně v čele exilového ministerstvanárodní obrany. Právě dnes totiž uplynulo 70 let od jeho předčasné smrti.Narodil se 2. září 1894 ve Vlkoši u Kyjova v početné rodině sedláka a tamního starosty Jana Ingra. Postudiu na kyjovském gymnáziu se zapsal na vysokou školu zemědělskou (obor veterinární lékařství),avšak ještě předtím se rozhodl vykonat vojenskou prezenční službu a v říjnu 1913 nastoupil k c. a k.pěšímu pluku č. 49 v Brně. Za normálních okolností by se v říjnu 1914 vrátil zpátky do civilního života,avšak po vypuknutí 1. světové války byl namísto toho odeslán na ruskou frontu. Zde padl v září 1915do ruského zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií.Protože však bylo jeho odeslání k našim jednotkám ze strany ruské administrativy neustáleoddalováno, vstoupil v květnu 1916 do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil krvavých bojůs německou a bulharskou armádou v Dobrudži. K čs. legiím proto přešel teprve v prosinci 1916 a s 2.čs. střeleckým plukem se zúčastnil památné bitvy u Zborova (od února 1917 začal po přestupu napravoslaví používat namísto křestního jména Jan jméno Sergěj).Na ruském bojišti však Sergěj Ingr nezůstal. V říjnu 1917 odjel s našim legiím do Francie, kde působilaž do konce srpna 1918. Poté byl odeslán do Itálie a zařazen k 33. čs. střeleckému pluku bojujícímutehdy u Doss Alto. Jako velitel jeho II. praporu se v prosinci 1918 vrátil do Československa, kde sezapojil jak do války s Poláky o Těšínsko, tak i do bojů s Maďary na Slovensku.Jako důstojník s mimořádnými válečnými zkušenostmi se Sergěj Ingr po ukončení bojů rozhodl zůstatv armádě natrvalo. Absolvoval Válečnou školu v Praze, až do února 1928 působil ve štábu pražskéhoZemského vojenského velitelství, krátce velel hraničářskému praporu 5 v Chebu a byl přidělen 3.oddělení Hlavního štábu v Praze. V poslední den roku 1933 byl ustanoven velitelem 16. pěší brigádyv Místku a v polovině prosince 1935 se stal velitelem 8. divize v Hranicích. Ne však nadlouho. Již nakonci září 1936 byl jmenován zástupcem velitele III. sboru v Brně a tuto funkci vykonával až do března1939. V osudných podzimních dnech roku 1938 patřil mezi nejtvrdší kritiky kapitulace a podrobení semnichovskému diktátu.Na počátku okupace stál Sergěj Ingr u zrodu ústředního vedení vojenské odbojové organizace Obrananároda. Na výzvu Edvarda Beneše však již v červnu 1939 odešel do Francie, kde při čs. vyslanectvízřídil vojenskou kancelář, která se po uznání Československého národního výboru (jehož byl rovněžčlenem), přeměnila v listopadu 1939 na Čs. vojenskou správu. Jako její náčelník působil v Paříži až dočervna 1940.Po kapitulaci Francie se osobně podílel na záchraně příslušníků 1. čs. divize a jejich evakuaci nabritské ostrovy, kam odjel až mezi úplně posledními. V Londýně byl 21. července 1940 jmenovánministrem národní obrany naší exilové vlády a v této funkci působil nepřetržitě až do září 1944, kdy sestal hlavním velitelem čs. branné moci. Po celou tuto dobu patřil mezi naprosto klíčové osobnostinašeho zahraničního odboje.Další osudy Sergěje Ingra se radikálně proměnily poté, co se na jaře 1945 ujala v Košicích moci nováčs. vláda. Ta již v polovině dubna 1945 předložila prezidentovi návrh, aby bylo funkce zproštěnoněkolik vysoce postavených čs. důstojníků působících v době války na Západě. Nechyběl mezi nimipochopitelně ani Sergěj Ingr. Ten musel navíc po návratu do osvobozené vlasti čelit pomluvám alživým obviněním, které zpochybňovaly celou jeho odbojovou činnost.Rehabilitován byl teprve po osobní intervenci Edvarda Beneše a na počátku září 1947 povýšen dohodnosti armádního generála. Ve velení armády se však pro něj nenašla žádná funkce, a proto byl o dva týdny později ustanoven mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ČSR u jehovýsosti nizozemské královny v Haagu.Již 4. března 1948, tedy bezprostředně po únorových událostech, Sergěj Ingr na tento svůj úřadrezignoval a přesídlil do USA (v ČSR byl mezitím v nepřítomnosti degradován na vojína v záloze).Radou svobodného Československa byl v únoru 1949 pověřen řízením rozsáhlé zpravodajskéorganizace, která byla velmocemi následně uznána jako samostatná spojenecká zpravodajskáústředna. Byl přijat Winstonem S. Churchillem i Charlesem de Gaullem a jako předseda Komitétu propodporu uprchlých čs. důstojníků se angažoval v pomoci bývalým důstojníkům naší armády, kteří seocitli v exilu. Podařilo se mu dokonce mnoha našim letcům zajistit znovupřijetí do RAF.Sergěj Ingr však nepodceňoval ani úlohu médií a stal se vojenským a politickým komentátorem RádiaSvobodná Evropa, kde se s ním posluchači mohli setkávat především v rámci víkendového pořadu„Voláme armádu“, a to až do jeho náhlé smrti 17. června 1956 v Paříži. Do našich dějin, a to na místo,které mu právem náleží, se vrátil teprve po listopadu 1989, kdy mu byla v rámci rehabilitacenavrácena hodnost armádního generála a posmrtně byl vyznamenán Řádem Milana RastislavaŠtefánika.Závěrem mi dovolte připojit krátkou vzpomínku. Osobně jsme se s generálem Sergějem Ingrempochopitelně nikdy nepotkali, ale přesto jsem si k němu vytvořil velice blízký vztah. V roce 2005 se namě totiž obrátil jeho syn Jiří s prosbou, zda bych mu nepomohl zajistit převoz otcových ostatkůz Paříže do České republiky. Řadu měsíců se táhnoucí vyjednávání s francouzskou stranou nakonecskončilo (i díky našemu tehdejšímu velvyslanci ve Francii Pavlu Fischerovi) úspěšně a urna s ostatkypana generála doputovala do České republiky. Následná jednání, kam bude pan generál uloženk poslednímu odpočinku, se táhla několik let až bylo nakonec rozhodnuto převézt jej do jeho rodiště.Po oněch dlouhých šest let, která mezitím uplynula, byla jeho urna uložena v mé kanceláři. A já mukaždé ráno po příchodu do práce zasalutoval.Slavnostního pohřbu jsem se bohužel nemohl zúčastnit, protože jsem byl právě tehdy dlouhodoběslužebně v zahraničí. Hned po návratu však vedly mé první kroky s kyticí růží do Vlkoše. Ke hrobugenerála Sergěje Ingra. Mého generála…