PhDr. Eduard Stehlík

Dnes budu psát o astronomovi, filozofovi, staviteli, cestovateli, vynálezci, stíhacím pilotovi, diplomatovi a generálovi. Ne, mé dnešní vyprávění opravdu nebude věnováno Járovi Cimrmanovi, ale mimořádnému muži, který se vedle T. G. Masaryka a Edvarda Beneše oprávněně řadí mezi trojici zakladatelů našeho moderního státu. Ano, můj dnešní příspěvek bude o Milanu Rastislavu Štefánikovi. A to zdaleka nejen proto, že právě dnes uplyne 146 let od chvíle, kdy v obci Košariská nedaleko Senice spatřil světlo světa. Již na obecné škole v rodné obci jeho učitelé hovořili o tom, že jde o hocha sice živého a jen těžko zvladatelného, ale zároveň mimořádně inteligentního. Nikdo z nich však tehdy nemohl ani zdaleka tušit, jakými cestami se bude jeho životní pouť ubírat a čeho všeho se mu podaří dosáhnout. V letech 1898-1904 vystudoval Milan Rastislav Štefánik stavební inženýrství na pražské technice a později i astronomii a filozofii na české univerzitě tamtéž. V listopadu 1904 odešel do Francie, kde postupně pracoval na několika observatořích (Meudon u Paříže, Mont Blanc) a vedl vědecké expedice do Turkestánu, na Tahiti i do Brazílie. Ve Francii, kterou si zamiloval, se rozhodl zůstat natrvalo a na podzim 1911 se stal jejím občanem. Štefánikovy další osudy zásadním způsobem změnilo vypuknutí 1. světové války. Přes svůj špatný zdravotní stav (chronické žaludeční vředy) se ihned přihlásil do armády a po absolvování pilotního výcviku bojoval jako stíhač na západní frontě a později v Srbsku. Záhy se však zapojil i do čs. protirakouského odboje. Intervenoval ve prospěch českých dobrovolníků Roty Nazdar (vůbec první čs. vojenské jednotky na Západě) a zajistil významné audience pro T. G. Masaryka u francouzských státníků (premiéra a předsedy parlamentu). Ve prospěch čs. odboje se opakovaně angažoval i v Itálii, Rumunsku, Rusku, Velké Británii a USA. Měl naprosto zásadní podíl na vzniku Československé národní rady v Paříži, jejímž místopředsedou se na jaře 1917 stal. Během svého působení v Itálii dosáhl uvolnění poměrů Čechů a Slováků v tamních zajateckých táborech, jako Masarykův zmocněnec eliminoval v roce 1916 v Rusku separatistické aktivity poslance Josefa Düricha a v zajateckých táborech v Rumunsku objevil skupinu Čechů a získal je pro vstup do čs. legií. V červnu 1917 se Štefánikovi podařilo v USA získat povolení organizovat nábor čs. dobrovolníků, kteří nepodléhali americké odvodní povinnosti a 21. dubna 1918 podepsal s italskou vládou přelomovou smlouvu o vytvoření čs. armády v Itálii, čímž Itálie zároveň jako vůbec první stát Dohody uznala existenci samostatného čs. státu! V srpnu 1918 odjel Milan Rastislav Štefánik v hodnosti francouzského brigádního generála k našim legiím na Sibiř, kde (již jako ministr války ČSR) provedl jejich reorganizaci na Čs. vojsko na Rusi, čímž přeměnil dosavadní revoluční dobrovolnické vojsko na regulérní armádu nového státu. Zásadním způsobem se rovněž zasadil o zabezpečení jejího návratu do svobodné vlasti. V únoru 1919 se Štefánik konečně vracel přes Itálii domů. Jeho letoun však u Vajnor nedaleko Bratislavy havaroval a on společně s italskou osádkou zahynul. Jeho smrtí Československo přišlo o vynikající vojenskou osobnost, která mohla bezesporu velice významně ovlivnit jak formování čs. branné moci, tak i právě tehdy probíhající válečný konflikt s Maďarskem. Díky své autoritě a společenskému postavení mohl navíc pro novou republiku mnohé vykonat i na poli mezinárodních vztahů a ve vzájemných vztazích česko–slovenských. K ničemu z toho však bohužel nedošlo. Ohlížíme-li se za životem Milana Rastislava Štefánika, bylo by dobré nevidět v něm jen modlu, neživou bytost, která na nás shlíží z mnoha pomníků, pamětních desek, mincí, medailí a poštovních známek, ale inteligentního mladého muže, s mimořádným osobním charismatem, který miloval život, užíval si ho plnými doušky, a přestože mu osud vyměřil necelých devětatřicet let, která strávil na tomto světě, zapsal se nesmazatelně do dějin. A to zdaleka nejen těch našich.