PhDr. Eduard Stehlík

Uběhlo celé čtvrtstoletí a mně přitom ten den utkvěl v paměti tak jasně, jako by se to všechno odehrálo před několika málo okamžiky. V to úterý 11. září 2001 na mě připadla služba dozorčího Posádkového velitelství Praha. A podle všech předpokladů to měla být služba jako každá jiná. Brzy po obědě jsem přijel do karlínských kasáren, absolvoval poučení u náčelníka štábu a chvíli před třetí provedl rozdílení strážní směny. Ve chvíli, kdy jsem se vracel do kanceláře, se ke mně přiřítil dozorčí vchodu s voláním: „Pane kapitáne, pane kapitáne, v New Yorku právě teď narazilo nějaké letadlo do mrakodrapu! Hned si zapněte televizi! Zrovna to tam vysílají!“ O pár minut později jsem, podobně jako miliony lidí na celém světě, nevěřícně sledoval náraz dalšího dopravního letounu do druhé z věží Světového obchodního centra. První, co jsem si v tu chvíli uvědomil, bylo, že nejde o náhodu a že pozoruji něco, co se zapíše do dějin. Zároveň jsem pochopil, že i do dalšího století vstupuje lidstvo čímsi nesmírně krvavým a krutým. A jak tragicky se bohužel mýlili všichni ti, kdo se domnívali, že s koncem studené války přichází „konec dějin“ a my budeme navždy žít v trvalém míru…