JUDr. Ing. Zdeněk Hraba

Ode dneška se začíná naplno uplatňovat Migrační a azylový pakt EU. Proč je „povinná solidarita“ největší hrozbou? Migrační a azylový pakt EU vstoupil v platnost v červnu 2024 a členské státy měly dva roky na jeho implementaci – tedy do 12. června 2026. Na papíře to sice vypadá jako rozumný kompromis. Ve skutečnosti je to trojský kůň, ve kterém je ukrytý mechanismus, který může dlouhodobě ovlivnit migrační politiku členských států, aniž by o tom jednotlivé národy mohly samostatně rozhodovat. Pojďme si říct, co pakt skutečně obsahuje. Pakt tvoří soubor deseti evropských právních předpisů. To klíčové z hlediska suverenity je nařízení o řízení migrace a azylu (RAMM), které zavádí tzv. povinnou solidaritu. Státy si mohou vybrat mezi několika formami příspěvku: přijmout migranty v rámci relokací, poskytnout finanční příspěvek, nabídnout operativní podporu nebo kombinaci těchto nástrojů. Háček je v tom, že členský stát se z mechanismu solidarity nemůže jednostranně vyvázat. Může si zvolit formu příspěvku, ale nemůže se rozhodnout, že se systému účastnit nebude. Co je to za nesmysl, že si nemůžeme svobodně rozhodovat sami o tom, kdo tu bude? A proč platit výpalné? Mluvilo se o tom, že Česká republika má díky přijetí statisíců uprchlíků z Ukrajiny zvláštní postavení. Je pravda, že pakt umožňuje při výpočtu solidarity zohlednit mimořádnou migrační zátěž jednotlivých států. To ale neznamená, že by Česká republika byla z mechanismu solidarity trvale vyňata. Jinými slovy: skutečnost, že jsme přijali velké množství lidí prchajících před válkou na Ukrajině, může ovlivnit rozsah povinností, které na nás budou v konkrétním období dopadat. Nemění však samotný princip paktu. Mechanismus solidarity zůstává zachován a Česká republika se z něj nemůže jednostranně vyvázat. A právě to je podstata problému. Zatímco občanům bylo opakovaně lživě tvrzeno, že žádné povinné kvóty neexistují, realita je taková, že členské státy jsou povinny se do systému zapojit. Mohou si zvolit formu příspěvku, ale nemohou říci prosté „ne“. Proč je „povinná solidarita“ nebezpečná? Za prvé: narušuje suverenitu. Rozhodnutí o tom, kdo bude žít v České republice, je jedním ze základních práv státu. Pakt toto právo omezuje tím, že vytváří závazný evropský mechanismus, jehož pravidla Česká republika nemůže sama měnit. Za druhé: pakt demotivuje. Pokud stát na vnější hranici EU ví, že část migrační zátěže budou sdílet ostatní členské státy, oslabuje se motivace řešit problém přímo na vnější hranici. Zájmy států na jižní hranici Unie a zájmy států ve střední Evropě nejsou vždy totožné. Za třetí: mechanismus je asymetrický. Státy jako Německo, Francie nebo Španělsko mají při formování evropské migrační politiky výrazně větší politickou váhu než menší země. Česká republika může být v otázkách migrace přehlasována kvalifikovanou většinou, stejně jako se to stalo při schvalování samotného paktu. Za čtvrté: výpalné není řešení. Pokud stát odmítne relokace, musí nést jinou formu příspěvku. Princip je stále stejný: členský stát je povinen se do systému zapojit. Co by tedy měla Česká republika dělat? Polsko ukazuje jednu z možných cest. Varšava deklaruje, že bude odmítat relokační část paktu a bude hledat způsoby, jak minimalizovat dopady mechanismu solidarity. Zároveň podporuje opatření směřující k lepší ochraně vnější hranice a rychlejším návratům nelegálních migrantů. Proto bychom měli i my jasně deklarovat, že ani po skončení dočasného zohlednění migrační zátěže spojené s válkou na Ukrajině nebude podporovat povinné relokace. Dále aktivně podporovat opatření vedoucí k rychlejším návratům nelegální ven z Evropy. A hlavně: tlačit na striktní ochranu vnější hranice EU. To je jediná cesta, jediný účinný nástroj. Ploty tam, kde to jde. Na moři nepouštět nelegály do evropských přístavů a bez milosti potápět lodě pašeráckých gangů, které vydělávají na osudu těchto lidí a navíc ničí evropskou bezpečnost.