JUDr. Ing. Zdeněk Hraba

Ústava v čl. 63 odst. 1 písm. a) skutečně říká, že prezident zastupuje stát navenek. Jenže zároveň jde o pravomoc, která podle čl. 63 odst. 3 vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Už samotná konstrukce Ústavy tedy ukazuje, že ústavodárce předpokládal vzájemnou součinnost a dohodu mezi ústavními činiteli. Té lze ale dosáhnout jen vůlí se dohodnout a tu hodnotit nechci, protože u těch jednání nejsem. Navíc není objektivním faktem, že by bylo prezidentovi obecně bráněno vykonávat jeho zahraničněpolitickou roli. Prezident se celé řady zahraničních cest a mezinárodních jednání běžně účastní. Tento spor se týká jediné konkrétní situace a konkrétního summitu, nikoli popření jeho ústavního postavení. Proto jsem přesvědčen, že jde především o bytostně politický spor, který měli prezident s vládou vyřešit jednáním a vzájemným respektem. Pokud místo toho vstupuje do podobných konfliktů Ústavní soud prostřednictvím předběžného opatření, posouvá tím podle mého názoru hranice své role způsobem, který není šťastný. Politické spory mají řešit politici. Soudy mají chránit ústavnost a rozhodovat o právu, nikoli nahrazovat politiky tam, kde Ústava zjevně počítá s politickou dohodou a sdílenou odpovědností ústavních institucí.