Mgr. Martin Baxa

O Strážnici s odstupem. Máme na festivalu kamarády, od kterých mi chodily během pátku a soboty neuvěřitelné zprávy. Nejdřív Klempířův výstup na zahájení, jeho kvapný úprk, jeho otřesné sobotní výlevy na sítích, a pak Macinkův vpád do finále verbířské soutěže. Byl jsem z toho vzteklý a smutný zároveň. Strážnický festival loni oslavil osmdesátku. Je to opravdový svátek folklóru, a to v regionu, kde je lidová kultura stále živá. Vím, jaké obrovské úsilí stojí příprava festivalu. Díky současnému pořadatelskému týmu NÚLK prožívá jedno z nejlepších období ve své historii. Poznal jsem to během svých návštěv ve Strážnici i z jeho ohlasu na Slovácku, odkud pochází moje žena a kde jsem si folklór zamiloval. Strážnický festival je prostě pevnou součástí naší národní identity. To, co spáchali ministři Klempíř a Macinka, má kořeny v tom nejhorším, co jsme zažili před rokem 1989. Papalášismus. Představa, že politici kultuře velí a řídí ji. Že mají aktéři i návštěvníci kulturních akcí trpně naslouchat jakýmkoli funkcionářským výlevům. Že kultura slouží jako tribuna, že je služka politiků. A když se tak nestane, že jsou hned nepřátelé. A že je jakýkoli nesouhlas třeba zadupat a potrestat, třeba odnětím finanční podpory. Lidi ve Strážnici ukázali, že si tyhle staré móresy nenechají líbit. Že si nenechají svůj milovaný folklór ukrást. Klempíř i Macinka dostali přímou zpětnou vazbu. Možná si to k srdci vezmou, ale spíš ne. A proto je třeba být na pozoru. Svobodná a nezávislá kultura potřebuje zastání.