Mgr. Jana Černochová

Dnes jsem měla tu čest promluvit na posledním rozloučení se strážmistrem četnictva Vilémem Leherem. Po 87 letech se vrátil domů. Mezi své blízké. Do země, které zůstal věrný a za kterou položil život. Vilém Leher patřil mezi šest příslušníků bezpečnostních sborů, kteří 22. září 1938 zůstali v Liptani na Osoblažsku věrni republice, i když četnickou stanici obklíčil rozvášněný dav henleinovců. Stali se jedněmi z prvních československých obětí druhé světové války. Po vraždě byla jejich těla odvezena do dnešních polských Głubczyc a zakopána do neoznačených hrobů. Ostatky Viléma Lehera a četníka Ludvíka Svobody se podařilo vrátit do vlasti až v srpnu 2025. Jako ministryně obrany jsem považovala za důležité, aby péče o válečné hroby a pietní místa nebyla jen formální povinností. Proto vzniklo specializované oddělení pro válečné hroby a pietní místa a přijali jsme koncepci, která jasně říká: naši padlí nemají zůstávat bez důstojného hrobu. Tam, kde je to možné, je naší povinností přivést je domů. Po třech letech práce se podařilo dokončit mimořádný projekt exhumace a leteckého převozu ostatků dvou posledních zavražděných z takzvané Liptaňské tragédie. Loni v září jsme se jim poklonili v Národním památníku na Vítkově. Viléma Lehera jsem tehdy spolu s dalšími hrdiny druhé světové války vyznamenala in memoriam Křížem obrany státu ministra obrany ČR. Dnes se Vilém Leher vrátil tam, kam patří. Jako člověk, který nezradil přísahu. Jako muž, který v těžké chvíli obstál. Jako hrdina. Postarat se o naše padlé není gesto. Je to dluh, který máme vůči nim i vůči vlastní historii. Čest jeho památce.