Mgr. Jana Černochová

Podle Ondřej Kundra a Týdeník Respekt chce náčelník Generálního štábu Armáda České republiky Miroslav Hlaváč jet příští týden do Kyjeva na jednu z nejvýznamnějších bezpečnostních konferencí na Ukrajině. Budou tam špičky ukrajinské armády i velitelé evropských armád. Ukrajinské straně účast potvrdil. Jenže ministr obrany Jaromír Zůna mu cestu dosud neschválil. A každý další den čekání komplikuje její bezpečnostní a logistické zajištění. Tady nejde o výlet. Miroslav Hlaváč je náčelník Generálního štábu. Ukrajinská armáda má dnes zkušenosti s vedením moderní války, které nikde jinde v Evropě získat nelze. S drony, protivzdušnou obranou, elektronickým bojem, logistikou, mobilizací i tím, jak armáda funguje pod každodenním tlakem nepřítele. Přesně tohle má český náčelník Generálního štábu vidět, slyšet a přivézt domů. A místo jasného ANO čeká na rozhodnutí ministra obrany z vlády ANO za SPD. Toho ministra obrany, který se sám chystá do Pekingu na Beijing Xiangshan Forum – tedy na vojenské fórum v zemi, kterou NATO označuje za rozhodujícího podporovatele ruské války proti Ukrajině. Hlaváč čeká na souhlas s cestou do Kyjeva a Zůna si doma balí čemodan do Číny. Stačí vedle sebe položit tyhle dvě cesty a člověk pochopí, co je na Ministerstvu obrany dneska špatně. A protože se teď hodně diskutuje také o bezpečnosti českých politiků, dovolím si jednu osobní poznámku. Na Ukrajinu jsem jezdila jako ministryně s oficiální delegací. Ale jezdila jsem tam i úplně jinak. Opakovaně obyčejným teréňákem, bez diplomatického pasu, bez ministerské kolony a bez ochranky, s mými kamarády. Jeli jsme za našimi přáteli do Charkovské oblasti. Vozili jsme jim humanitární pomoc ze sbírky uspořádané mezi kamarády. Já cestou dělala provianťáka v improvizované polní kuchyni a střídala jsem se spravedlivě i za volantem auta s manuální převodovkou. Pro blondýnu jezdící roky s automatem velká výzva. 😂 A kamarádova hláška hraničící s rozkazem: “Jsi jediná z Prahy, takže budeš řídit i přes Kyjev“ mě rozesmála ještě dneska, když vám to sem píšu a vzpomínám…. Na checkpointech se nás ptali, jestli jsme dobrovolníci a máme zbraně. Ano a Ne. Hmm, asi deset minut předtím jsem předjížděla kolonu vojenské techniky, která ještě nedávno stála v našich skladech. Dívala jsem se na ni z okna auta a cítila hrdost. Viděla jsem přímo na místě - k čemu byla všechna ta naše vládní rozhodnutí a nekonečná jednání o muniční iniciativě všude, kde něco pro Ukrajinu mají, dobrá…. Za cenu trestních oznámení, hejtů, urážek, výhrůžek, organizované nenávisti. Kdo si tohle osobně neprožije, nikdy to nepochopí. O své soukromé cestě na Ukrajinu jsem informovala: premiéra, náměstky na Ministerstvu obrany a ředitele Vojenského zpravodajství. Před odjezdem z Prahy jsem na vlastní odpovědnost požádala o přerušení výkonu služby mojí ministerskou ochranku. Ne proto, že bych riziko podceňovala, ale právě proto, že jsem přesně věděla, kam jedu. Mířili jsme už prakticky na frontu a nepovažovala jsem za správné, aby kvůli mému soukromému rozhodnutí podstupovali stejné riziko i další lidé. Třeba můj elitní tým kluků - ochránců z Vojenské policie, kteří jsou vynikající vojáci i policisté v jednom, ale mají svoje rodiny a životy a já jsem je - obyčejně lidsky - nechtěla dostat do tohoto obrovského rizika. Za své rozhodnutí a za svůj život jsem chtěla nést odpovědnost pouze já sama. Snad mi to už odpustili 😉 Nepíšu to proto, abych ze sebe dělala hrdinku. Píšu to proto, že mezi řečmi o podpoře Ukrajiny a skutečnou pomocí je někdy zatraceně velký rozdíl. Já jsem tam byla. Opakovaně. Jako ministryně i jako obyčejný člověk. Vozila jsem pomoc, mluvila s vojáky a viděla zblízka, co tahle válka znamená. Proto mě o to víc vytáčí, když dnes náčelník Generálního štábu České republiky čeká, jestli mu jeho vlastní ministr dovolí jet do Kyjeva za lidmi, od kterých se naše armáda potřebuje učit. Já vím, že můj tehdejší punkový model cesty generál Hlaváč asi zopakovat nemůže. Ale moc bych si přála, aby na Ukrajinu jel. ✌🏻