Mgr. Jana Černochová

Když prosazuji investice do obrany, často slyším, co všechno jiného by se za ty peníze dalo postavit, koupit nebo zaplatit. Rozumím tomu. Jenže obrana se neplatí proto, že chceme válku. Platíme ji proto, abychom ji nemuseli zažít. Pětadvacet let od teroristických útoků z 11. září 2001 si znovu připomínáme den, kdy během několika hodin zemřely téměř tři tisíce lidí a svět pochopil, jak rychle se může pocit bezpečí změnit v hrůzu. A právě proto si musíme položit i nepříjemnou otázku: Jakou cenu zaplatíme, pokud budeme hrozby podceňovat a na chvíli, kdy opravdu přijdou, nebudeme připraveni? NATO tehdy poprvé ve své historii aktivovalo článek 5 o společné obraně. Útok na jednoho byl útokem na všechny. Spojenci se postavili za napadenou Ameriku. Nebyla to fráze na papíře. Byl to závazek, že když jeden z nás padne, ostatní ho nenechají samotného. Právě na této důvěře stojí i bezpečnost České republiky. Proto trvám na silné armádě, připravených bezpečnostních sborech a na tom, že své spojenecké závazky musíme plnit. Ne kvůli tabulkám, procentům nebo tomu, že nám to někdo nařizuje. Ale proto, že chci, aby se naše země měla o koho opřít ve chvíli, kdy půjde doopravdy o hodně. Chci, aby se Česko mohlo spolehnout na své spojence. A stejně tak chci, aby oni věděli, že se mohou spolehnout na nás. A právě to je můj vzkaz 25 let po 11. září: kdo začne řešit obranu až ve chvíli, kdy přijde krize, ten už ji nestihne vybudovat. Proto ji musíme mít připravenou dřív, než ji budeme opravdu potřebovat.